"Koneckonců ničemu z toho jsem tehdy rozumět nemohla. A přes-
to si vybavuji okamžik, kdy se nakrátko skrze intuici, od dětství
zanedbávanou a nerozvinutou, mé vědomí prosadilo. Ten večer,
kdy jsem si nahmátla tu velkou bulku, jsem věděla, že je to rako-
vina. Ego a rozum se zbaběle vytratily. Najednou nenapovídaly,
najednou byly ticho. V tu chvíli se mé vědomí začalo probouzet.
Druhý den jsem se objednala k lékaři a dostala termín za dlouhé
tři měsíce. Nedalo mi to a vytočila jsem číslo znovu. Když jsem
pro jistotu oznámila paní do telefonu, proč se objednávám, byl
termín okamžitě stanoven na druhý den ráno.
Takže čas tu hraje
velkou roli? Zděsila jsem se. Dostala jsem se do ještě větší de-
prese a nejistoty.
Série vyšetření proběhla vcelku rychle. Přecházela jsem z ordinace do ordinace a pozorovala strnulé tváře žen s nepřítomný-
mi, studenými úsměvy, které tu čekaly na svůj ortel.
Bylo zvlášt-
ní vnímat ticho, které zde panovalo, prolomené vždy výkřikem
sestry, která hlásila další jméno v řadě. Přišlo mi potupné vědět,
jak se jmenují tyto ženy, které stejně jako já určitě cítí obrov-
ský strach a propadají stejným depresím, jež nedokážou ničím
a nijak zastavit. Seděla jsem v koutku a dívala se.
Sestřičky ťukaly do počítače jména a informace, ženy vyplňovaly dotazníky
s anamnézou svou i příbuzných. Snažila jsem se začíst do časopisu, ale po třech hodinách jsem nedokázala rozluštit jediný
řádek. Věděla jsem, že je zle. Zavřela jsem oči a... přišel moment
prvního procitnutí. Tlukot srdce, rytmus života, bytí teď a tady.
Ano, už jsem vám o tom vyprávěla. Slyšela jsem i svůj dech a ta-
kový zvláštní zvuk v uších. Jako by mi tam někdo sypal písek.
Jsem snad tohle já? Napadlo mě. Tenhle stav naprostého klidu
mi učaroval."
